Vysoké Tatry

„Je to už rok a pár měsíců, kdy jsme si pořídili parťáka pro všechny naše sportovní a cestovatelské aktivity. Naše Caramella je Italský vodní pes – Lagotto Romagnolo. Lagoťáci milují jakýkoliv pohyb a plavání, proto je s nimi cestování hrozně fajn. Bydlíme kousek od Beskyd, takže možností pro dogtreky jsou tady mraky.“ A Barča, Caramellky panička nám podala super report o slovenských Vysokých Tatrách, kde byli na začátku září.

Cestujeme převážně osobním autem. Když byla Caramella ještě štěně, podnikali jsme menší výlety, aby si zvykla na všechno, co cestování přináší. První větší cestou pro ni byl týden ve Vysokých Tatrách. Vyrazili jsme na začátku září, a i když předpověď slibovala pěkné počasí, tak nás ve výškách nad 1 500 m.n.m. čekal sníh. Proto radíme, připravte se na všechny rozmary počasí – sníh, vichřici, kroupy nebo tropická vedra. Od věci nejsou nesmeky, termofolie, číslo na záchrannou službu, botičky pro psa (v terénu podobnému tomuto dochází často ke zranění polštářků).

Pro cestování v autě jsme dlouho zvažovali, jaký způsob bude pro nás nejpohodlnější. Jelikož Caramella ráda kouká z okna, tak jsme přepravku zavrhli a pořídili jsme postroj na přepravu autem a bezpečnostní pás. Vybírali jsme takový, který má bezpečnostní atest. Caramella v něm cestovala už jako štěně a rychle si na něj zvykla. Zadní sedačky máme pod ochranným potahem, ale ani ten není stoprocentní. Asi to všichni ale znají – občas by to chtělo nějaký nepropustný pytel, z kterého by těm našim mazlíčkům trčela jen hlava.

Do Vysokých nebo Západních Tater jezdíme každým rokem. Je to už taková tradice. Loni jsme si dali premiéru i s chlupáčem. Neradi plánujeme trasy po nejprofláklejších stezkách, kde je spousta lidí. Raději si přivstaneme a vydáme se do vyšších poloh, kde je větší klid a kde jsme mnohdy sami. Ukazatelem vydařeného dne je pro nás, když potkáme jen pár horolezců, rodinku kamzíků a skupinku podobných šílenců, kteří taky vstávali v pět ráno jako my.

Sehnat pěkné ubytování, kde může i pes se nám nezdálo jako velký problém. My jsme byli ubytování v apartmánu Villy Tatranit v Nové Lesné. Majitelé byli velmi ochotní a ubytování bylo nadstandartní za příjemnou cenu. Pokud nechcete ubytování přímo v hlavním turistickém uzlu, tak je Nová Lesná ideální. Je zde větší klid a bezkonkurenční výhled na hory.

Pro plánování výletů funguje ve slovenských horách skvělý způsob značení tras, kde u každého úseku najdeme na mapě a na rozcestnících také časový údaj. Takže jde velmi jednoduše odhadnout časová náročnost trasy. Fajn je, že každou dolinou protéká horský potok a čistá voda pro psa je na dosah. I tak s sebou bereme větší množství vody – sice máme těžší batohy, ale co kdyby náhodou… Jelikož se pohybujeme v národním parku, kde platí návštěvní řád, je třeba myslet na to, že by pes měl být uvázaný. My máme postroj od Non-stopu, takže je to pohodlnější a hlavně bezpečnější, než držet v ruce vodítko. Samozřejmě byly úseky, kde jsme Caramellu pustili na volno. Nedovedu si představit, že by měla být celý den v postroji v tahu. To by pro její nožky nebylo nejlepší. V horách jsme za celou dobu potkali jen jednoho turistu se psem. Je to pochopitelné, pokud Váš pes není v dobré fyzické kondici a není zvyklý na dlouhé výlety, tak Tatry nejsou to pravé pro něj.

Chata pri Zelenom plese
Pokud nejste zdatní turisté a nevyhledáváte exponovanější místa v horách, tak vyrazte na Chatu pri Zelenom plese. Je to fajn trasa na rozehřátí. Cesta je trochu nezáživná, ale okolí chaty je opravdu kouzelné. Nejkratší cesta je z obce Tatranské Matliare dolinou Kežmarskej Bielej vody. Podle mapy je trasa dlouhá přes 3 hodiny. Časy berte s rezervou, pokud půjdete rychlou chůzí a nebudete každou chvíli odpočívat a svačit, tak v cíli budete rychleji. Půl hodiny od chaty leží Velké Bielé pleso, které určitě nevynechejte.

Vodopád Skok
Další nenáročným výletem je trasa k vodopádu Skok. Od Štrbského plesa je to pouhá hodina mírným stoupáním. Ten, kdo je zdatnější může pokračovat dál. Nad vodopádem je úsek jištěný řetězy. Úsek není náročný, ale kameny jsou zde vlhké a kloužou. Kdo si není úplně jistý a nemá zdatného psa, tak ať nepokračuje. Naše Karamela má závratě a tento úsek cesty se jí příliš nezamlouval. Nad vodopád se i přes to dostala a mohli jsme pokračovat dál. Nechala se totiž vynést přes řetězy v náručí. V takových situacích, jsem ráda, že má jen 12 kilo.

Koprovský štít
Túra na Koprovský štít patří k těm náročnějším, ale vrchol je dostupný i pro psa. Cesta tam a zpět zabere přibližně šest hodin. Vydáte se od Štrbského plesa směrem k Popradskému a pak Mengusovskou dolinou. Cestou od Popradského plesa potkáte nejspíš větší množství turistů, většina ale na nejbližším rozscestí odbočí na frekventovanější vrchol Rysy. Po prudším stoupání serpentýnami se dostanete do Hincovy doliny, kde Vás čekají výhledy na okolní vrcholy a pár menších ples. Na konci doliny pod vrcholem Koprovského štítu leží největší jezero – Veľké Hincovo pleso. Od něj už pak stoupáme do Vyšného Koprovského sedla, z kterého to je půl hodiny na samotný vrchol. Řekla bych, že Koprovský štít je jeden z nejdostupnějších vrcholů, z kterého jsou nejkrásnější výhledy. A jedna rada pro ty, kteří mají závratě, nenahýbejte se přes okraj směre k polské straně Tater.

Teryho chata
Cesta na Teryho Chatu začíná na Hrebiénku, kde můžete pěšky nebo pozemní lanovkou ze Starého smokovce. Loni jsme to zkusili lanovkou, abychom ušetřily už unavené nohy Caramelly. Překvapením bylo, že pes měl cestu zdarma. Dokonce nás nikdo nekontroloval, zda má nasazený náhubek. První část trasy vede podél vodopádů Studeného potoka, kde bývá celkem rušno. Prokličkujete skupinkami asijských turistů a dostanete se na začátek Malé studené doliny, kde začne cesta stoupat a turistů začne ubývat. Cesta na chatu trvá od stanice lanovky necelé tři hodiny. Takže na cestu tam i zpět počítejte šest hodin.

Kterým místům se raději vyhnout
Je tady řada míst, které jsou sice krásné, ale se psem je opravdu nenavštěvujte. Mezi ně patří jakýkoliv přechod přes sedlo – Priečné sedlo, sedlo Sedielko, Bystré sedlo. Vyhněte se také Východní Vysoké a Jahňacímu Štítu. Na Slavkovský štít sice nejsou žádné řetězy, ale jsou zde velké kameny a pro psa je to velmi náročné. Určitě se nevydávejte na Polskou stranu Tater. Zde je vstup psů zakázán a je tady množství exponovaných tras a velký počet úseků jištěných řetězy.

Bohužel počasí nám nepřálo, a proto jsme nehledali žádné místo na koupačku. To nejvíc mrzelo našeho vodního psa. Abychom si odpočinuli od kopců, tak jsme sjeli jen na Spišský hrad, kde mají psi vstup zdarma. Mimo sezónu jsme tady potkali jen pár lidí a naše nohy si trochu odpočinuly od tatranského terénu. Na Spišském hradě jsme náhubek nevytahovali. Ani jsem nezaregistrovala ceduli nebo upozornění u pokladny. Jediné upozornění ze strany paní v pokladně bylo, že pes nesmí do prostoru muzea, ale jelikož jdeme mimo sezónu a je málo lidí, tak ho můžeme vzít na ruce a do muzea nakouknout. Asi záleží, kolik turistu je zrovna na hradě a kdo sedí v pokladně.

Jedinou nevýhodou této lokality je, že jsme nenašli žádnou kolibu nebo restauraci, kde by tolerovali psa. Je to velká škoda, protože co si budeme povídat, halušky nejlépe chutnají po celodenním pobytu v horách. Řešení jsou dvě – mít apartmán s kuchyňkou, nebo do auta přihodit jídlonosiče a jídlo si nechat zabalit s sebou. Ve Starém Smokovci funguje u nádraží jídelna, kde dobře vaří a jídlo vám do krabičky zabalí hned. Připravte se ale, že pokud jedete mimo sezónu, tak některé podniky zavírají dříve.