Péťa, Marek a fenka Broko se vydali v době covidové do Chorvatska. Na měsíc! Jak cesta probíhala a co všechno prochodili? Mrkněte, Chorvatsko totiž není jen moře a pláž. 🙂
Povíš nám, prosím, něco o sobě, svojí smečce, odkud jste a co společně podnikáte?
Naše smečka se skládá ze tří členů. Já jsem Petra a bydlím v Praze, ale pocházím z vesnice v Českém středohoří. Vyrostla jsem v rodinném domě a od malička mě v životě provází psi. Prvního německého ovčáka Betynku moji rodiče pořídili, když mi byly čtyři roky, odešla tedy, když jsem byla v pubertě. Bylo to bolavé. Zakrátko potom jsme si přivezli štěně, také německého ovčáka. Byla to fenka, jmenovala se Zorka a byla mojí nejlepší kámoškou právě celou pubertu až do dospělosti. Pak k ní ještě přibyl pes Rastík, aby jí nebylo smutno. Já jsem dospěla a odstěhovala jsem se do Prahy a Zora zůstala u rodičů, kde se měla krásně až do předloňského jara, kdy odešla. Bylo to pro mě hrozné, ale tak nějak jsem vycítila, že teď je čas si pořídit pejska navzdory tomu, že žiju v Praze. A tak jsme s Markem adoptovali Broko. Marek je můj kluk, psa nikdy dřív neměl, vždy jen tak u babičky, u strejdy nebo u kamarádů. Ale měl dost odvahy na to si ho se mnou pořídit a dost bláznovství na to, abychom fenku společně pojmenovali Broko(lice). Marek je sportovec, já jsem pejskař, Broko je náš dvouletý energický blázen, útulkáč, kříženec kdovíčeho, a všichni tři jsme cestovatelé. Takže jsme to všechno spojili dohromady a chodíme na dlouhé a dobrodružné treky do hor, sjíždíme vodu, pokoušíme se o caniscross, skijoring a letos se poprvé chystáme na bikejoring.
Kam přesně jste vycestovali a kdy? Jeli jste autem, případně jinak? Nějaký zádrhely po cestě?
Do Chorvatska jsme vyrazili letos na jaře v tom nejtvrdším lockdownu, který v Čechách byl. Někomu to možná bude připadat neomalené, nezodpovědné a já nevím co, ale zkusím to uvést na pravou míru. Ani jeden jsme nemohli chodit fyzicky do práce a už to trvalo fakt docela dlouho, v Praze máme docela malý byt a najednou jsme nesměli podle nařízení ani na výlet za hranice Prahy. I když žijeme v Praze, pracujeme tu, tak víkendy většinou trávíme někde na horách a v lesích, takže nás představa zalidněných parků opravdu frustrovala. Jeden večer mě napadlo, že by se třeba dalo někam odjet, někam, kde je covidová situace lepší. Přemýšleli jsme nad Itálií, kde jsme byli už předloni na podzim, jenže ani ta na tom nebyla moc dobře, s počtem nakažených, ani s vládními opatřeními. Pak jsme koukli na Chorvatsko a bylo rozhodnuto.
Důležité pro nás bylo, abychom mohli jet autem a nebyla po příjezdu nějaká dlouhá karanténa (ideálně žádná). Chorvatsko to splňovalo, jeli jsme na začátku března, pro příjezd nám stačil negativní PCR test ne starší jak 48 hodin a Rakouskem a Slovinskem jsme museli jen projet – znamenalo to jen nezbytně nutné zastávky na čůrání, pro všechny ze smečky. A šlo to. Broko je od štěněte cestovatel, v autě si prostě lehne a spí, když zastavíme, tak se projde a vyvenčí. Pak zase spí. Samotnou mě překvapilo, že to takhle vydržela 12 hodin, jakoby tušila, že musí.
Trochu dobrodrůžo to bylo. PCR test totiž nesměl být při vstupu na Chorvatské území starší 48 hodin od odběru, jenže nemocnice mají 48 hodin na to, než vám sdělí výsledek. 🙂 Takže jsme si říkali, že počkáme jeden den, a když nám výsledky nepřijdou, tak i tak vyrazíme. Nepředpokládali pozitivní výsledky, ale náhoda je blbec, takže to byly nervy. Nakonec nám ale někdy večer přišly SMS, že jsme negativní. Znamenalo to pro nás zelenou. Takže jsme nařídili budík na pátou, napsali jsme čestná prohlášení, že projíždíme okresy, protože jedeme do zahraničí a ráno jsme vyrazili. Při příjezdu na Chorvatské hranice nám zbývalo asi 15 minut do vypršení toho 48 hodinového limitu. Zabloudili jsme totiž ve Slovinsku, příště už rozhodně vždy a všude kupujeme vinětu. Celník byl trochu přísný, vzal si naše občanky, výsledky testů a zavřel se s nimi do kanceláře a někam telefonoval. Zkrátka nás nechal trochu vycukat, nakonec nás pustil a ještě popřál hezký pobyt.
Vtipné je, že jak všichni řešili kam a proč jedeme a jestli máme negativní covid test, pomalu si ani nevšimli, že máme psa. Broko přitom jezdí na zadních sedačkách, připoutaná v ALLSAFE postroji. Vždy když zastavíme, zvedá hlavu a kouká, pas jsem měla v ruce připravený, nikoho to ale nezajímalo.
Proč jste zvolili zrovna Chorvatsko (když pomineme covid)?
Chorvatsko má poměrně vysoké hory a má jich hodně. A taky to, že já jsem v Chorvatsku nikdy předtím nebyla, teď už se konečně cítím jako plnohodnotná Češka. 🙂
Otázka na ubytování – kde, za kolik, jaký to bylo?
Pronajali jsme si apartmán přes Airbnb. Když jsme se rozhodovali jestli pojedeme, mrkli jsme na Airbnb a bylo rozhodnuto. Bylo to šíleně levné. Oproti sezóně byla cena o 60 % níž, trochu to ještě bylo sražené tím, že jsme to měli jako dlouhodobý pronájem, byli jsme tam totiž měsíc. Pronajímatelce jsme jen napsali, že chceme zůstat celý měsíc, potřebujeme dobrý internet na práci a hlavně, že máme docela velkého psa, jestli to není problém. A nebyl. Takže jsme si měsíc bydleli v apartmánu s obrovským balkonem s výhledem na moře.
Moře jsme navíc měli asi půl kilometru přes vesničku pěšky. Marek tedy jezdil na longboardu a Broko běhala vedle něj. Pěkně se jim tam podařilo tenhle způsob venčení vyladit. 🙂
Jinak jsme bydleli ve fakt malé vesnici Drage, kousek od města Pakoštane, to je zas zhruba hodinu od Zadaru. Tím, že jsme tam byli březen / únor a byla ještě zima, nebyli tam žádní turisté. My jsme spíš klidnější typy, takže jsme si to vážně užívali a hlavně jsme nemuseli Broko zas tak kontrolovat a buzerovat. Bylo skvělé, že majitelce bytu nevadilo, že máme pejska. Nakonec jsme zjistili, že zřejmě i proto, že rodina bydlela o poschodí níže a sami měli velkého staršího zlatého retrívra. Takže Broko měla i kámoše, jen už mu bylo dvanáct let, takže pro to naše hyperaktivní tele nebyl úplně nejlepším sparring partnerem. 🙂
Ještě mám z vesnice jednu super pikantnost, kterou na sebe práskneme. V Drage bylo hodně koček, fakt hodně. Myslím si, že v létě se tam potulují a žijí z toho, co jim dají turisté a restaurace. Teď ale chodily po vesnici kolem popelnic a pravděpodobně žily hlavně z toho, co jim dali místní. Naše Broko je od přírody hrozný lovec. Jak jsem psala, je to kříženka z útulku a křížená je s kdo ví čím. Ale loveckou duši, to má. Takže to pro nás byl ve vsi docela výcvikový challenge. Když Broko viděla, že se někde vyhřívá nějaká kočka, už už se rozbíhala. Takže o nás vždy všichni věděli, že jsme venku, jelikož jsme pořád křičeli „fuj“, trénovali jsme přivolání. Kočky kolem domu, ve kterém jsme bydleli, ale odháněla pořád. A ony si to nenechaly jen tak líbit. 🙂 Jedno ráno, když jsem vstala a šla jsem na ranní venčení, našla jsem před vchodovými dveřmi našeho bytu kočičí hovínko. Broko k němu sotva čuchla a velkým obloukem ho obešla. Takže takovéhle války jsme tam vedli. 🙂
Výlety, výlety, výlety. To nejvíc, co nás zajímá! Kam jste vyráželi, co jste viděli?
Jelikož jsme tam byli měsíc, částečně jsme pracovali online. V týdnu jsme se tedy pohybovali spíš v okolí naší vesničky, chodili jsme k moři, k jezeru nebo jsme třeba popojeli jen pár kilometrů např. na nějaký malý ostrov, kam vedla silnice, apod. O víkendech jsme si to ale o to víc vynahrazovali, navíc jsme si tam sem tam hodili i nějaký den dovolené a víkend tím prodloužili.
Chorvatsko mimo sezónu bez over turismu je opravdu boží. My navíc nemáme zas tak rádi vedro, takže to pro nás bylo opravdu to pravé – i když musím říct, že tenhle časně jarní vítr (říká se mu Bora) je opravdu občas jen pro otrlé. Někdy jsem neměla ani chuť vylézt z domu, jak foukalo. A výstupy na kopce byly dvakrát tak náročné. A děsivé pro mě například bylo to, že když jsme na horách zaparkovali auto, fakt se celé kývalo. Jo a na jaře jsou na Jadranu někdy vlny skoro jako na oceánu na Islandu. Ale teď už ty výlety… 🙂
Navštívili jsme Národní park Krka.
Tady asi není co dodat, pejsci tam můžou, a to dokonce zdarma. Jen musí být na vodítku.
Je to tam nádherné. Krásné dřevěné chodníčky přes tyrkysově modrá jezera, obrovské vodopády a všude zeleno, jelikož bylo začínající jaro.
V létě bych toto místo asi vynechala, jelikož když si do Google zadáte „Národní park Krka“, vidíte, jak jsou ty chodníčky přelidněné. To by nebylo pro nás ani pro našeho psa – Broko má strašně ráda lidi a chtěla by, aby ji všichni lidi, které potká hladili a mazlili, takže tam by to asi nebylo zvládnutelné. 🙂 Jo a navíc jsme tam byli v březnu a vstup pro jednoho dospělého byl 30 Kun (asi 100 Kč), v letních měsících je to 200 Kun (asi 700 Kč).
Prošli jsme ji tu hlavní jižní část národního parku, kde je to právě takové komerčnější a pak jsme ještě autem přejeli trochu severněji, kde už bylo opravdu malinko lidí a bylo to tam trochu divočejší. Chodníčky vystřídala ryzí příroda a my jsme si došli třeba až přímo k vodopádu.
Tohle je 1. část, ta hlavní. Opravdu vodopád vedle vodopádu.
A tohle je ta druhá část, kde to bylo mnohem divočejší.
Vystoupali jsme na horu Bat, z které jsme čučeli do Bosny.
Hledali jsme nějaký méně náročný výlet, na nějaký menší kopec. Marek nakonec vybral horu Bat, 1206 m vysoká hora s opravdu krásným profilem nedaleko Bosenských hranic.
Ale pozor, i když výstup nebyl nijak extra náročný pro dvounožce, s čtyřnožcema to tak jednoduché není. Turistická cesta vede přes schody / žebřík, který vede přes oplocený kus. Takže dvakrát jsme si podávali s Markem psa přes žebřík (má skoro 25 kilo). Dokonce jsme tím zaujali partu místních, kteří čekali a pozorovali, jak akce dopadne. Bohužel byli jediní, kdo pořídili dokumentaci, my jsme totiž měli plné ruce Brokolice. 🙂
Strávili jsme víkend v národním parku Paklenica.
Nejlepší výlet ze všech, na který jsem se fakt těšila. Velikonoce jsme strávili ve vysokých horách. V sobotu večer jsme jeli do národního parku Paklenica, kde jsme vystoupali do 1383 m. n. m. na Vlaški grad, kde jsme v horské chatě přespali.
Chatičku nebudu úplně prozrazovat, ať si ji každý horal najde sám. 🙂 Ale můžu říct, že jsem byla uchvácená, jak se o zázemí správa národního parku Paklenica stará a jak jsou lidi na horách ohleduplní. Opět jsme potkali jenom pár horalů, ale je pravda, že na začátku dubna ještě leželo na zemi docela dost sněhu. I proto, jsme neuskutečnili druhý den výstup na Sveto Brdo, ačkoli jsme to měli v plánu. Takže máme s Chorvatskem ještě nevyřízené účty. 🙂
Dali jsme si „odpočinkové“ výlety do Splitu nebo na ostrov Pag.
Odpočinkově jsme si další den po horách vyrazili do Splitu. Tam nás asi nejvíc překvapilo, jak tam vše běží úplně normálním tempem a životem. Otevřené zahrádky restaurací, lidi bez roušek na ulicích, venkovní trhy. Atmosféra byla opravdu krásná. Vystoupali jsme tam na vyhlídku na město.
A ještě jiný odpočinkový výlet byl na ostrov Pag, kde je například rezervace / park, ve kterém jsou až 2000 let staré olivovníky. Což nás ale zas tolik nezajímalo, i když jsme se tam podívat šli. 🙂 Ale spíš jsme si tam tak zevlili na pláži, koupali jsme se, vyšli jsme si na nějaký malý kopec, z kterého byl super výhled přes zátoku na hory v NP Paklenica.
Cestou domů jsme si střihli i Plitvická jezera.
No a samozřejmě jsme se chtěli podívat na Plitvická jezera, ale bylo to nešikovně daleko od vesnice, kde jsme bydleli. Tak jsme si nakonec udělali zastávku až cestou domů. Byla docela zima, ještě tam ležel sníh, jak je to výš. Taky tam bylo docela šedivo, na stromech ještě nerostly mladé zelené lístky. Ale i tak to bylo krásné. 🙂 Za pejska se opět nic neplatí, jen má být na vodítku. Já se přiznám, že tam bylo tak málo lidí, že jsme Broko vždy na chvilku pustili, když jsme zrovna nebyli u jezírek nebo mezi zvířaty. A my jsme zase platili mnohem méně než v sezóně. Za jednoho jsme zaplatili 80 Kun (v letních měsících je to 300 Kun).
Byly po cestě nebo přímo na místě nějaký další super místa?
Fakt nevím, co psát dřív. Chorvatsko mi učarovalo, sama to nechápu, vždy jsem ho spíš odsuzovala. Ale všude hory, na jaře dokonce divočejší moře, krásné jarní počasí, levný pronájem bytu. Jsem fakt vděčná, že jsme se nevzdali a vyrazili jsme tam a rovnou na celý měsíc.
Krásné bylo už jen okolí Drage, kde jsme měli blízko moře i kopec hned nad vesnicí. Například jsme si tam večer někdy jen tak vyběhli, jindy jsme si tam dali pozdní večeři a skleničku vína. Ráno jsme zase před prací chodili na venčící procházku k moři. To asi bylo nejlepší. Super bylo, že když jsme nechtěli k moři nebo jsme jenom chtěli Broko, která se pořád koupe (ona je trochu kachna) odsolit, šli jsme na procházku na druhou stranu k Vransko jezero. Takže místo to bylo boží. Doporučuju. 🙂
My moc děkujeme Pétě Novákové za skvělej report!