“Lexie, za mnou. Tady poď. Nechoď tim sněhem ty blbko. HEJ. Slyšíš? Poď tudy! Tak je hodná. Ne, tudy sem řekla. No tak si běž kudy chceš že jo. Mně je to fuk.”
Jelikož k nám po několika letech přišla pořádná zima, tak je konečně i příležitost vyrazit na sněžnice. No ale když máte 4 roky starýho psa, tak je doposud pravděpodobně neviděl (protože nebyl ten sníh, přirozeně). A jak teda ztřeštěnýmu lítačovi po lese vysvětlit, že má chodit za váma ve stopě?
Nijak.
Pochopí to sám. Jasně, první dvě procházky bude machrovat a lítat jak čamrda okolo vás i přesto, že bude až po záda ve sněhu, ale na třetím výletě už to bude vypadat jinak. Z těch prvních dvou si lze vzít jako pozitivní to, že po pár kilometrech máte naprosto skvostně unavenýho psa a netřeba se jím minimálně do dalšího dne zabývat.
Až teda půjdete potřetí (u některých počtvrtý nebo popátý), všimnete si, že pes si občas přijde odpočinout do vaší stopy. No a to je vaše chvíle! V tenhle moment přichází váš UPŘÍMNÝ a neskonalý jásot a chválení, nejlíp i kus žvance (pro psa, aby nedošlo k omylu). Když pes chápe, že se vám todle jako dost líbí, přidáte povel (například “zamnou”). No a máte půlku hotovo. Už to jen párkrát zopakovat (rozumnějte tak padesátkrát) a sněžnicový parťák je na světě!
Vyzkoušeno na naprosto ztřeštěným zvířeti, pro kterýho byla dřív představa tohoto povelu největší noční můrou vzhledem k tomu, že potřebuje neustále kontrolovat, co se děje před ním. Takže hodně štěstí všem chlupáčum, ať to s váma zvládnou a všichni si to krásně užijete!