Jak jde Norsko zvládnout s psím parťákem a ještě k tomu stopem? A jak moc naprd je, když se vám ztratí pes? Tohle všechno a ještě víc se dozvíte v tomhle super rozhovoru s Péťou o její fence Gigi.
Jakého máte pejska?
Mám fenu Australskeho ovčáka, když jsme byli v norsku, bylo ji 5let, jmenuje se Ginger Svěží vítr.
Kam přesně do Norska jste vycestovali a kdy?
Jeli jsme do města Bergen, je to město které obklopují kopce a různé vyhlídky, každý den se dá vyrazit někam, a cesta nikdy nebude stejná, ale vždy vidíte na město, a víte jak se vrátit zpět, navštívili jsme všechna okolní městečka, lidé tam jsou už zvyklí, že se jim někdo prochází po pozemku. Sami vás jen poprosí, aby jste jim pak nezapoměli zavřít ohradu s ovcema, a sami vás kolikrát nasměrují na své oblíbené místo. Pokaždé se dá udělat několikahodinový okruh. Ovšem trasy jsou pro náročnější kopcolezce.
Roční období (dorazili jsme v dubnu, a odjížděli v září). Bergen má však jednu velikou nevýhodu, je to sice nejteplejší město Norska, zato tam hrozně často a dost prší (přibalte si pořádnou pláštěnku). Pro milovníky houbaření, rostou tam všude hřiby, a nikdo je nesbírá (Norové to neumí, věří, že jsou radioaktivní či co).
Jsou do země potřeba nějaká speciální ošetření?
Do Norska potřebujete jako do každé jiné země očkování proti vzteklině, pas zvířete v zájmovém chovu, označení mikročipem, a ošetření proti echinokokóze, odčervení musí být provedeno u soukromého veterináře, který vám do očkovacího průkazu zaznamená datum, hodinu, název odčervovadla, výrobce a množství podané látky. učinná látka by měla být praziquantel (která je snad v každém přípravku, nebo ji tam snad každý veterinář má. a odčervení by mělo být provedeno 10 dní před vstupem do země, a následně do 7 dnů od vstupu do země. ovšem to už nikdo nekontroluje, a je to na vás.
Takže když jste tam byli takhle dlouho, tak jste tam předpokládám pracovali..?
V Norsku se dá přes léto najít spousta sezonní práce. Chlapi najdou práci jako stavební dělníci, kde mají sice minimální plat, nicméně na naše poměry uplně zázračnej (v přepočtu 500kč za hodinu) dámy mohou najít práci v hotelech, nebo pokud zvládají vícero jazyků tak na fishmarketu (samozřejmě i pánové).
Jak se Norové chovají k pejskům? Jsou přívětiví (jak lidé, tak i třeba restaurace atp.)?
Norové milují psy. Milují je tolik, že vidí vše jako týrání, a nejraději by každého psa zachránili. Mně osobně se stalá malinká příhoda v parku. Procvičovala jsme s čubinou poslušnost v parku. Dost lidí se obdivně koukalo, jak Gigi pracuje. Pak ale přišla chvíle, kdy jsem zkusila odložení. Pokud mě fenka vidí, tak se snaží ke mě připlížit, ví že to nesmí, a plížila se jako kdyby byla za to někdy zmlácena (popravdě jsem s ní cvik opakovala dokud ho aspoň jednou neudělala správně) ovšem ono plížení byl pro jednu citlivější paní asi důkaz, že fenku mlátím. Opravdu složitě se to vysvětlovalo, ale nakonec vysvětlilo.
Jak jste tam vlastně jeli a jak to Ginger zvládala? Cesta, změna prostředí..
Cesta tam – jeli jsme s naším kamarádem autem, jelikož máme tež močové měchýře, museli jsme zastavovat stejně, cestou jsme si prohlíželi krajinu, a Gigi zkoušela jezírka. Naštěstí jsme jeli dodávkou, takže mokrej pes nikomu cestou nevadil. Zpět jsme ale jeli stopem, a to naše fena opravdu miluje. Miluje pozornost lidí, a to, když už si nás něko vzal do auta, si opravdu užila (kolikrát nás vzali jen proto, že jim bylo líto psa). Změna prostředí? To vubec neřešila. Bylo pro ní duležité, že je stále s námi.
Vydali jste se i někam na výlet třeba na sever? Tam to dost láká..
Byli jsme se kouknout na oceán (kamarádovi, který za námi dostopoval, umřel otec, a chtěl jeho popel rozsypat do oceánu, tak když jsme hledali nějaké krásné místo, a ptali se lidí, kterým jsme vysvětlili účel naši výpravy, tak nás naváděli na své oblíbené místo). ovšem naplánovali nám velice krkolomnou trasu, kde jsme zustávali s otevřenými ústy zírat. Nepovím vám jak se to tam jmenovalo, bylo to tajné místo pána co vlastnil ovce, a dokonce nás poslal skrz své stádo (Gigince se to moc líbilo). Pak jsme jednou stěhovali jednoho známého z Voldy. Cesta byla náročná, pluli jsme několika trajekty, sbírali do už přeplněné dodávky stopaře (vážně jsme je tam nechat nemohli) projížděli ovčíma ohradama. Mají tam speciální ohrady, kterýma projíždíte autem, přejezd je široký cca 3 metry, a je z točících se trubek, auto přes tuto plochu překlouzne, ale ovce na ni nevstoupí. Nemají strach, že by ovci někdo ukradl, v norsku se nekrade.
Nakonec jsme já a můj muž potřebovali rychle odjet do čech. Jelikož zařídit cestu pro psa bylo nad naše síly, nechali jsme ji tam s kamarádem, a ten naši fenku vzal do lofot. Samozřejmě stopem. Nás mrzí, že jsme se nedostali dál na sever.
Cestování se psem se našemu kamarádovi tak zalíbilo, že si po té, co nám vrátil naši fenku, osvojil fenku toulavou (ve španělsku) dále stopuje po evropě se psem.
Zařídit cestu pro psa bylo nad vaše síly? Jak je to myšleno?
No nad naše síly to bylo myšleno sehnat kenelu.. V Bergenu (bylo by fajn si ji pujčit jen na týden, ale tuto možnost jsme tam nikde nenašli). Navíc spousta společností psy vubec nebere ani v kenele – my sice letěli Norvegian a ty psy berou, ale jelikož jsme nezvládli nikde sehnat kenelu, tak to byl problem. To, že tam zustaval náš kamarád, ktereho naše čubina vysloveně miluje, nám ulehčilo to, že jsem se nebála mu ji svěřit.
Jakou roční dobu byste doporučila jet do Norska?
Ideální doba na výlet do Norska je léto. Je tam krásně, teplota pro psa uplně vyhovující.. nejteplejší den bylo něco okolo 30 stupňů, ale jelikož v Bergenu foukal čerstvý mořský vítr, a v lese byly všude čisté potučky, tak psi nemaj jediný problem takové teploty zvládnout. Samozřejmě na horách to chodí trochu jinak, tam bylo chladněji.
Byla po cestě nějaká chvíle, kdy jste třeba litovali, že jste vzali Ginger s sebou?
Na cestě jsme litovali asi jen jednou, že máme sebou čubinku. a to, když jsme 3 dny trávili na kamioňáckem parkovišti, a nemohli jsme se dostat dál.
Ale tento zápor zas vyváží klady. Jednou jsme v Barceloně spali na ulici, byli jsme promoklí, byla nám zima, Giginka nás neustále zahřívala. Myslím, že celou noc nezamhouřila oka, protože nás chránila a zahřívala. Vždy se přemístila k člověku, který se klepal víc, a vycítila kde je člověku zima. Opravdu jsme se s ní nemuseli ničeho bát.. Občas prostě zavrčela, a návštěvník si rozmyslel to, jestli nás bude otravovat.
Jednou jsme si zase zkusili, jake to je bez ní. V jednom městečku ve Španělsku nám zpanikařila (měla skryte harani, a když hárá, tak ji trochu hrabe). Vyvalila se na nás řeka v suchem korytu řeky, i když vodu miluje, tak ji to trochu semlelo, zpanikařila a utekla. Na místě jsme čekali několik hodin. Myslela jsem, že ji někdo odchytl. Ptala jsem se lidí, ale nidko ji neviděl. Nechala jsem na místě své ponožky, a vydali jsme se dál (do cíle jsme to měli posledních 180km, tam nás čekala zakotvená loď a internet). Ještě cestou jsem kontaktovala paní chovatelku, která rozjela pátrací akci na dálku. Já pak kontaktovala utulek, který poprosil místní lidi, aby se po naší fence koukali. Naše čubinka chodila každý den na stejné místo. K mým ponožkám. Jakmile se zpráva dostala k lidem, kteří tamtudy venčili sve psy, začali ji tam nosit krmení, aby ji na ono místo ještě víc fixovali. Jen jsme měli jistotu, že tam opravdu je, tak se muj muž vydal zpět. Prý to bylo tak, že ještě nedošel ani k tomu místu, a ona už za nim běžela. Od té doby se od nás nepohla na krok. Mimochodem, bylo z toho 9 štěňat. 😀
Jak vám bylo, když se Gigi ztratila? Já bych asi nedokázala odejít z toho místa.. Píšete to dost racionálně, ale já bych se zbláznila..
Bylo mi hrozně. Celé dva dny jsem brečela, a stále jsem se ohlížela zpět. Neodešla bych, ale byla to opravdu nouzová situace. Vše jme měli mokré, v kapse jsme měli 5 euro, a celkově se Almuněnacar zdál nepříznivý, nejsme lidé co by hned sháněli někoho, kdo nám pomuže, ale v Almunenacaru nebylo kam se uchýlit (já byla těhotná, co spousta lidí brala jako hazard, ovšem to byl další duvod, proč jsme museli odejít). Celou cestu do cíle jsem brečela (z Almunenacaru jsme šli pěšky do Nejy, měli jsme tašky na kolečkách, a i já za sebou táhla batoh). Vlasně jsem svemu mužovi nadávala, že mne z toho místa odtáhl, udělala to ale jen pro to, aby mne a naši malou nevystavil většímu nebezpečí, než už bylo. Musel mi neustále slibovat, že se tam vrátíme zpět.
Koukala jsem, že teď máte prcka – znamená to, že nikam necestujete? Nebo jak to teď vlastně máte?
V součastnosti nikam necestujeme. Mimochodem, je to pro nás hrozné.. Chybí nám ta svoboda, sice máme stálý příjem, a žádný den se nemusíme bát, jestli bude dost jídla a vody, ale je to pro nás takové vězení. Aktuálně dáváme dokupy obytňák, a dáváme dokupy cestu, vymejšlíme nové zpusoby, jak se uživit na cestách, a plánujeme že zanedlouho zase zvedneme kotvyA jak jste se vlastně k cestování dostali? Co vás pošťouchlo, cestovali jste vždycky?
K cestování jsme se dostali asi takto. Nejdřív to začalo asi tim, že jsme měli mizernou práci, kde si na nás neustále lidi zveda asi sebevědomí… já i muj muž na to ovšem nemáme moc povahu. pak nás rozhodil výsledek voleb, kdy defakto vyhrál pan Babiš, a v nás vzrustala nechuť k lidem, kteří obývají tento stát. Pak začaly problemy na bytě. Když už jsme byli naštvaní z práce, z bytu, a výsledku voleb, tak se nám ozval kamarád, který bydlel v Norsku, že tam je dost práce, a jestli chcem, mužem přijet, nebo, že si v dubnu pojede do čech pro auto, a mužeme jet s nim. bylo vlatně takový unik od všech starostí. Když jsme se ostali do Norska, byla to opravdu úleva. několik měsícu uplneho nadšení. Žádné starosti, nikdo, kdo by nás dokázal takovým stylem rozházet. Oba jsme dělali to, co nás nejvíc bavilo. Já se procházela po okolí, mužskej se realizoval v práci se dřevem. Z toho štěstí a bezstarostnosti nám ovšem tak hráblo, že sme si přestali dávat pozor, a já otěhotněla. Mužský pak měl trošku depresi z toho, že chtěl vždy do Španělska, a já se za žádnou cenu nechtěla vrátit do Čech. Tak jsem mu řekla, že mužeme klidně jet tam, a tam uvidíme, jestli se uchytíme… nejdřív byl plán letět letadlem. Ale vést psa letadlem byl nad naše finanční možnosti. Tak jsem řekla, že pojedeme stopem. Tohoto rozhodnutí opravdu nelituji. Udělala bych to zas.
Pak se nám ale přestalo dařit a měli jsme smůlu na lidi i práci.. Když jsme dorazili na Gibraltar, muj muž byl už tak zdeptaný, že místo toho, aby se šel zeptat do opravny lodí, uvízl v depresi, a stesku po domově. Přesvědčil mne, že je čas vrátit se domu.(Největší chyba, jakou jsme udělali, kdybych se vrátila do te chvíle, kdy jsme se rozhodovali, tak bych se asi šprajcla, že už nikam nejedu).
